Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nijako som nemal v pláne recenzovať záležitosť z „light“ oblasti, teda melodický metal, ale keď už vyfasujem originálne CD, patrí sa to. Situáciu uľahčuje fakt, že album sa mi páči a ešte v MP3 forme som ho točil dosť intenzívne. Slovak Metal Army sa snažia ukázať nielen potenciál, ale aj variabilitu slovenskej metalovej scény, a so zvolenskými ENDLESS MAIN, oslavujúcimi desiate výročie vzniku, určite nespravili krok vedľa. Debut „Sea Of Lies“ spred šiestich rokov som nepočul, ale novinka, ktorú stvorili Matúš „Šuďo“ Šudila (gitary, vokál), Michal „Šepo“ Šepetka (spev), Branko Ragan (basgitara), Valerio Choma (bicie) a pár hostí je aj pre mňa príjemným prekvapením v štýle, od ktorého sa na Slovensku až na výnimky doteraz veľa čakať nedalo.
Súčasný melodický metal sledujem minimálne, ale na osemdesiatkových klasikách som vyrastal, aj neskôr ma niektoré skupiny bavili, starý HELLOWEEN je zákon, väčšinu tvorby RUNNING WILD a BLIND GUARDIAN mám tiež rád dodnes. ENDLESS MAIN sú trochu inde, hlavne zvukovo, v štúdiu SPK sa podarilo hutné, tvrdé, súčasné znenie a obzvlášť gitary hudbu príjemne zahusťujú. Novinka obsahuje deväť skladieb, vynikajúcich naozaj vydarenými melodickými motívmi a dramatickou atmosférou, ktorú zvýrazňujú aj zľahka symfonické podmazy. Žánrovo asi najskôr ostrý melodický power metal s ľahkým thrashovým korením, ktorý upúta košatou, precíznou hrou a bohatstvom harmonických tém, pričom celok sa drží zdravo a metalovo pri zemi, nevyskytuje sa napríklad „baroková prečačkanosť“ takých RHAPSODY. Skladby sú kvalitné, neurazí ani balada „I Will“, skrátka materiál porovnateľný so svetovým nadpriemerom. A silnou stránkou skladieb je i vokál, má dobrú farbu a ani vo výškach, takých akurátnych, nestráca na „chlapskosti“. Vydarený album.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.